„Jelikož trestněprávní předpisy považují prognózu nápravy pachatele za jedno z kritérií, jež musí soud zvažovat při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou, pak pokud by následně po uložení tohoto trestu již sledování či hodnocení nápravy pachatele nijak nezjišťovaly, ba dokonce by ani zjištěnou nápravu pachatele neumožňovaly jakkoliv do výkonu tohoto trestu a jeho dalšího osudu promítnout, de facto, ale i de iure by kritérium nápravy v pojmu tohoto trestu negovaly, a to navzdory jeho explicitnímu zakotvení. Taková situace by mohla představovat porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod…
Aby k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod v takové situaci nedošlo, je třeba pojem skutečnosti, pro niž nelze trest vyhoštění na dobu neurčitou uložit a která nastala po vyhlášení rozsudku dle § 350h odst. 4 trestního řádu, vykládat tak, že ji může představovat i zjištění, že pachatel se napravil, nadále nepředstavuje jeho pobyt na území České republiky bezpečnostní hrozbu, neohrožuje suverenitu České republiky ani nevytváří riziko pro jiný obecný zájem a i represivní účel trestu již byl naplněn.
… Odsouzení k trestu vyhoštění na dobu neurčitou nelze zahladit postupem dle § 105 odst. 3 trestního zákoníku, dokud nezanikla povinnost odsouzeného tento trest vykonávat. Žádné ústavně zaručené základní právo na zahlazení odsouzení před zánikem této povinnosti neexistuje.“
Celý nález je k dispozici zde.
Stručný komentář k nálezu.
Ústavní soud konečně dostal příležitost v rámci svých možností zhojit letitou, palčivou mezeru trestního řádu a trestního zákoníku, fakticky obecným soudům při formálním výkladu práva neumožňujícím žádným způsobem zmírnit trest vyhoštění, uložený cizinci na dobu neurčitou, z kterého se tak při zachování stávající praxe mohl stát fakticky trest doživotní.
Na rozdíl od ostatních druhů trestů v trestním zákoníku, které nejsou jednorázovými a jejichž účel je dán i délkou jejich trvání (tedy trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti), v případě trestu vyhoštění neumožňuje trestní zákoník upuštění od výkonu zbytku trestu. Zatímco u trestů vyhoštění, ukládaných na dobu určitou v zákonné výměře 1 až 10 let, v absenci této možnosti v zásadě problém úplně není, protože délka trvání trestu je přeci jen omezena alespoň konkrétním časovým úsekem, u trestu vyhoštění na dobu neurčitou tato absence při znění §350h trestního řádu fakticky vedla v praxi k tomu, že z doby neurčité se reálně hrozilo stát doživotí.
Ustanovení §350h trestního řádu sice obecným soudům umožňuje od výkonu trestu vyhoštění i na dobu neurčitou upustit, ale jen a pouze za podmínky, že až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit, a které jsou obecně vymezeny v §80 odst. 3 trestního zákoníku. Soudy pak při formálním pojetí výkladu ustanovení §350h ve spojení právě s §80 odst. 3 trestního zákoníku žádným způsobem při rozhodování o návrzích na upuštění od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou nebraly v potaz časové hledisko a s ním spojenou možnost nápravy pachatele, která je jedním z hlavních účelů trestu. Při absenci naplnění některé ze skutečností, uvedených v §80 odst. 3 trestního zákoníku, které mohou po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nastat skutečně jen zcela výjimečně, pak nutně vždy dospěly k závěru, že k upuštění od trestu vyhoštění na dobu neurčitou přistoupit nemohou, a to bez ohledu na to, jak dlouho jej pachatel už vykonával a zda žil či nežil řádným životem.
Vědom si pak určité mezery, resp. nedomyšlenosti dotčených trestně právních předpisů, chopil se této věci naštěstí citovaným nálezem Ústavní soud. A ačkoliv věc stěžovatele mohl relativně snadno uzavřít jen zamítnutím jeho ústavní stížnosti, s vervou hodnou jeho především starší pověsti, provedl skutečně důkladnou, precizní a do detailu odůvodněnou interpretaci ustanovení §350h trestního řádu ve spojení s §80 odst. 2 trestního zákona, a to optikou čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a jednoznačně dospěl k závěru, že prokázaná náprava pachatele má být další skutečností, pro kterou je možno upustit od trestu vyhoštění postupem dle §350h trestního řádu.
Ústavní soud se pak neopomněl vypořádat ani s represivním účelem trestu, který se promítá do délky jeho trvání, kdy sice zcela správně nestanovil žádnou minimální dobu „výkonu“ trestu vyhoštění, po jejímž uplynutí by byl i represivní účel trestu naplněn, ale dal obecným soudům jasná vodítka, podle nichž je možné minimální délku doby v konkrétních případech stanovit. Ta by pak měla v praxi dle mého vycházet s ohledem na závěry Ústavního soudu obsažené v bodě 65 nálezu zejména ze závažnosti spáchaného trestného činu a možné doby, po které by mohla trvat zkušební doba při podmínečném upuštění od výkonu zbytku ostatních uložených, nebo v úvahu přicházejících trestů, kterou lze pak uvažovat jako nejzazší možnou dobu trvání výkonu trestu vyhoštění, po jejímž uplynutí je možno považovat za naplněný i represivní účel tohoto trestu.
Mgr. Jan Spáčil